Zpočátku se držela pospolu, ale i na krásném rakouském venkově, kde v žádné vesničce ani městečku nechybí špičatý kostelík a zvonící krávy na pastvě, soudržnost kolony narušily hlavní silnice a místy příliš velké mezery mezi kabriolety. Díky chrchlajícím ručním vysílačkám se podařilo sice velmi brzo zadnímu konvoji zabloudit, ale CBčka zachránily situaci, a tak se kolona dál řítila kupředu maximální povolenou rychostí za vedoucím Michalem, který jedouc sám ve svém voze Opel Astra Cabrio Bertone 2.0i stíhal natáčet, komentovat, komunikovat do dvou vysílaček, sledovat zmatené GPS a korigovat ho podle papírové mapy, a teď se držte... ještě k tomu řídit!

Brzy se ovšem ve vysílačkách začaly ozývat hlasy nešťastníků, kteří na Shellce v Dvořišti trávník nepočůrali. Hledat benzinovou pumpu na rakouském venkově je asi tak obtížné, jako hledat na tom českém restauraci McDonald’s, a tak kolona zastavila na prvním místě vhodném k zastavení 11 vozidel s hustým křovím přímo v místě. V dámském křoví byl navíc úchvatný výhled na hluboké údolí s lomem, ptáčci cvrlikali a na lopuchu byla beruška.

Cestou kolona potkala nejeden kabriolet, ale řidiči v Rakousku byli asi tak srdeční jako u nás, na zamávání odpovědělo jen pár, hlavně ti dříve narození ve dříve vyrobených. Výpravě ale nic nekazilo náladu, čas ji zatím netísnil, slunce bylo přesně tam, kde mělo být, a vítr jakbysmet.

Další významná zastávka proběhla u jezera Traunsee v čase oběda, kde všichni pojedli své řízky, rohlíky, salámy a podobnou populární potravu, vyfotili si romantická panoramata a portréty u jezera, aby mohli pokračovat v cestě, která byla ještě dlouhá, ale čas se začínal povážlivě krátit.

Nikdo si nemohl ani v nejmenším stěžovat na zvolenou cestu: kouzelně barevný venkov, serpentiny podél zelenomodrých říček a horských potoků, hory nalevo, hory napravo, krávy napravo, krávy nalevo... do toho všichni chrchlali ve vysílačkách vtipné postřehy a připomínky, prostě spanilka jak má být.

Třetí hodina odbyla a kolona kabrioletů malinko znervózněla v obavě, aby vůbec stihla poslední autobus na Orlí hnízdo. Konečně se po dlouhých desítkách minut před ní vynořila kýžená skála s domečkem na vrcholku a výprava zamířila do prudkého kopce k parkovišti. Kolona se opět nechtěně rozdělila, když zřejmě unavený zadní konvoj namísto na parkoviště zamířil k hotelu Intercontinental. Tam je ale nepustili, a tak jim nezbylo než vyhledat zbytek výpravy a zajet s nimi na parkoviště. Další cenné minuty byly ztraceny nákupem parkovacích lístků. Nejbližší automat totiž nefungoval a ten vzdálenější byl skutečně poměrně vzdálen. Nemilým překvapením byl pro kabrioleťáky fakt, že automat bere pouze mince a pouze některé, téměř zuřivost je pak jímala ze zjištění, že při vhození 3 euro za lístek v hodnotě 2,50 automat nevrací. Vše se nakonec podařilo poplatit, i když někteří účastníci „zájezdu“ doteď netuší, komu ještě dluží 10 či 20 zapůjčených centů :)

Po překonání zákeřného převýšení po schodech nahoru z parkoviště a v zápětí dolů k zastávce autobusu se díky neuvěřitelnému lingvistickému talentu pana vedoucího zjistilo, že členů výpravy je 19, a tudíž si mohou zakoupit skupinovou slevu pro 20. Poslední autobus sice už skoro zavíral dveře, ale výprava s ním přesně v 16:00 vyrazila vzhůru. Cesta byla strmá a pro krácení dlouhé chvíle se fotografovalo a diskutovalo, zda má místní autobus jen jednu rychlost, nebo jich užije víc.

Po cestě tunelem a přeplněným zlatým výtahem s přestárlým liftboyem do výšky 1834 m n.m. výletníci vystoupili na Orlí hnízdo, pokochali se úžasným výhledem do všech stran, prolezli se po kluzkých ohlazených bílých balvanech a vyfotografovali na betonové vyhlídkové placce pro sebevrahy. Část výpravy toho stihla o něco méně, jelikož se vracela v 16:40 posledním výtahem a v 16:50 posledním autobusem dolů.

Ti odvážnější, zlé jazyky by řekly větší blázni, se nakonec vypravili dolů pěšky, co jiného jim také zbývalo, stany si zapomněli v autech :) Gravitace působila velmi silně, a tak se někteří členové po rozběhnutí z kopce již málem nezastavili. Odvahu jim vysílačkou ze základního parkovacího tábora dodávali právě dorazivší svačící cestující autobusu. Za 50 minut byla klikatá cesta zdolána a zpestřena i několika dobrodružnými zkratkami a diskusí o medvědech a Hitlerově lahvi od piva. Skupina „P“, která si vše užívala ještě vehementněji než zbytek výletníků, dorazila jen o několik minut později, krutí spolukabrioleťáci jim ale ani nedopřáli ani čas posvačit a se střechami stále dole se pustili z kopce dál na jih k vytouženému kempu. Někteří nejmenovaní se pustili trochu více než jiní, až se Sponikovi od kol jeho mazdičky kouřilo...

Při průjezdu Zell am See ve vysílačkách zazněl výklad o tom, jak se tam před mnoha a mnoha lety Franta Kocourek koupal v horském oku, a už téměř za tmy tmoucí konečně kolona dorazila do malého kempu Lampenhäusl ve vesničce Fusch, kde pro sebe měla rezervovaných 10 míst, tedy zhruba polovinu kempu. Téměř šok přivodilo výpravě zjištění, že sprcha s neomezeným množstvím teplé vody je zdarma, další, o to větší šok pak sprchující se kabrioleťáci zažili, když jim po 15 minutách ve sprše zhaslo světlo. Někteří se museli ze šoku zotavit ochutnáním místního piva, jiní si vystačili z vlastních zásob u kempingového stolku bořícího se do země pod váhou svalovce Oty.

Ráno se všichni projevili jako ranní ptáčata. Jestli to bylo tím, že jim u hlav za živým plotem proudila auta a motorky na Hochalpenstrasse, že přes šplouchající říčku bučely krávy, nebo že jim prostě do stanů vlezla zima, všichni byli poměrně brzy připravení na cestu. Ne tak počasí, nad údolím se válely mraky, a tak se čekalo, až se trochu roztrhají, aby měli taky to slunce nad hlavou a nějaký výhled. V půl jedenácté to vypuklo. Kolona sladila vysílačky a opustila kemp. Téměř ve stejném okamžiku opustila také modrá kabrio-vlajka anténu vedoucího vozu, po krátké technické přestávce na přidělání už cesta pokračovala hladce až k pokladnám.

Za vzorné dokumentace kameramana Maxxe kolona pokračovala místy přerušena jinými vozidly po klikaté cestě výš, výš a výš... až najednou byla pod vedením Hochalpenstrasse-znalce Jardy se Z3 nejvýš ze všeho: na Edelweisspitze ve výšce 2 571 m n. m. Panorama trochu kazily kolem kroužící šedé mraky, naštěstí jejich zmizení přislíbil Jarda... a málem kvůli tomu prohrál vlastní vůz :) Všichni si to nahoře náležitě užili, nakoupili suvenýry, vyfotografovali se s obřím sněhulákem, naházeli si sněhové koule do otevřených automobilů a zapózovali pro společné foto v pozadí s Grossglocknerem, který není vidět.

Cestou dolů se většina i celkem opodstatněně obávala o své brzdy, naštěstí druhý den brzdám přál lépe než první, a tak se nikomu z kol nekouřilo a cesta klikatě pokračovala mezi kopci, krávami a sysly dál až na obří odpočívadlo Franze Josefa s několikapatrovými garážemi. Co by to bylo za kabrioleťáky se střechou nad hlavou, výprava zamířila neomylně až na střechu garáží, dva členové byli však neúprosným semaforem zadrženi o patro níž, kde nakonec zůstali, protože moudřejší přeci ustoupí. Jejich místa pak na střešní vyhlídce zaujala dvě cizí, ale neméně krásná kabria, takže dokonale doplnila kolonu na původní počet, zatímco se výletníci porozhlíželi kolem, pořizovali další nezbytná panoramata, fotky konečně viditelného Grossglockneru, syslů, vycpaných syslů a zkamenělých motýlů v obchodě se suvenýry :)

Vzhledem k tomu, že v Rakousku je zakázáno vykonávat potřebu na otevřeném prostranství, zvolila si malá skupinka členů, kteří už museli, prostranství uzavřené alespoň z jedné strany stěnou garáže a ze strany druhé zástupem syslů. C.H.A.S.E.R při tom pro jistotu ještě utrhl pro Z.V.I.R.E kytku, protože to se určitě taky nesmí.

Cestu dolů k ledovci většina vzdala, protože by trvala příliš dlouho a navíc ještě trpěli pozůstalou bolestí nohou z Orlího hnízda. Proslulá skupina „P“ se ale nepřátel nezalekla a statečně vyrazila reprezentovat Cabrio Club přímo dolů na led, zatímco ostatní se už značně opáleni, někteří připáleni, vydali na cestu zpátky do kempu. Oddělila se také Z3, která pokračovala na další dovolenou a byla jistě moc ráda, že ji její majitel neprohrál v sázce :) Foťákům pomalu docházely baterky a karty praskaly ve švech pod množstvím fotek přehrady, vodopádů, krav, koz a další havěti a v neposlední řadě krásné klikaté silničky mezi různobarevnými kopci a skalami.

Při cestě zpět do kempu proběhl ve vysílačkách krátký spor o to, čí brzdy smrdí, ale při krátké zastávce za pokladnami se ukázalo, že šlo o planý poplach. Do kempu kabrioleťáci dorazili po čtvrté hodině, v čase jako stvořeném na obědosvačinku, pomalu zabalili stany, přičemž se snažili nechat všechny luční koníky na místě a vyhnat z otevřených aut posedávající mouchy.
Jak se blížil čas odjezdu, pokoušeli se balící kabrioleťáci vysílačkou spojit s ledovec si užívající skupinou „P“, která sice také měla v plánu pokračování na dovolenou, ale až po zastávce v kempu. Podařilo se však pouze zmást odjíždějící babču a Doníka, skupina „P“ zůstala zamrzlá kdesi u ledu. A tak se zameškané rozloučení uskuteční až v příštím ročníku kabriovyjížďky Rakouskem.

Kabrioleťáci se tedy určitě budou mít opět na co těšit :)

06.10.2008 - Petra Šichová